Otava - Návrat do minulosti
Ještě než stihla oschnout vysvědčení domů ze školy přinesená, vyrazili jsme na putovní vodácký tábor. Pominu nezbytnou fázi výcviku a přípravné fáze, stejně tak ty závěrečné, a nevděčné aktivity. Na Otavě to připomínalo staré časy - lodě - i dřevěné pramice byly k vidění, vození všech věcí s sebou, staré dobré laminátky, nezničitelná turistická i "modernější" dřevěná pádla, jejichž sláva odezněla před více než čtvrt stoletím... Všude kamarádský přístup, večer ohně v kempu a u každého se hrálo na kytary a zpívalo, ba i celá kapela se jednou poskládala. Opravdu - žádná vodácká D1 Vltava s kempy a "občerstvovacími stanicemi" na každém kroku, včetně těch plovoucích na vodě, žádní hulákající opilci, bolkující plavbu, či rušící spánek v tábořištích. I ceny jsou jaksi stále příjatelné. Navíc nám letos i počasí přálo - ani jednou jsme nezmokli na vodě - vždy až už stály stany. Jedním slovem POHODA (musím se přiznat, že jsem si připadal jako v dobách minulých, kdy děti nemohly vnímat vodáky jako synonymum věčně popíjející hulákající osoby, bez pudu sebezáchovy, s bezměrnou odvahou a minimálnimi zkušenostmi, ohrožující pak často sebe i ostatní... - tato přirovnání jsem se nevymyslel - takto teď vnímá celou věc jedno dítko, které jeho maminka vzala, v dobré víře, na Vltavu /a teď ví, že už ho na žádnou další vodu nedostane..../
My, vodáci, prostě víme, že nejkrásnější pohled na svět není ze hřbetu koně, ale z lodě, plovoucí na vodě. Tak tedy AHOJ a šťastnou plavbu.